Jejda!

Došlo k chybě při načítání hry. Buď jsme se šeredně spletli a někde máme chybu, anebo máte starý prohlížeč. Hra funguje jen na nových verzích prohlížečů. Prosíme aktualizujte si prohlížeč pravidelně, nejen kvůli této hře! Více informací třeba zde na webu browser-update.org.

Detail chyby

Pokud se chyba opakuje a projevuje i na moderních prohližečích, pošlete nám prosím následující výpis:

kapitola=010c_kapitola10c test_zakladni_tema=zakladni soubory_prefix=010c/ Kapitola 10c: Rituál superuzel=u10c_0_ritual zachytny_bod=10c Klečela na chladné zemi uvnitř jakéhosi zvláštního obrazce spolu se sedmi dalšími lidmi zahalenými v kápích. Jedním z nich byl Seth, s nímž měla nedávno tu čest v kanceláři toho vlčího muže. Ráno dostala instrukce, že se má večer zúčastnit jednoho důležitého magického rituálu. Neřekli jí, o co se jedná, jen že bude dodávat energii potřebnou pro jeho zdárný průběh. Bylo to zvláštní, muset dělat něco, co nechtěla nebo o čem nevěděla, proč to dělá. A ještě zvláštnější byl svět, který se jí u téhle organizace otevřel. To, co viděla, co zažila, znala jen z pohádek nebo filmů. Béčkových hororů. A teď se to stalo součástí jejího každodenního života. Nejhorší na tom ale bylo, že nemohla odmítnout. Nemohla vzdorovat. Nechtěla už zažít nic podobného tomu, co ji čekalo po tom posledním úkolu s Altarem. Bude se snažit dělat, co jí nařídí, a jak jen do bude možné, najít skulinku k útěku. Nyní klečela spolu se sedmi neznámými muži v chladné potemnělé místnosti, která ze všeho nejvíc připomínala chrám... Nebo kobku, ušklíbla se. A spolu s nimi utvářela kruh kolem chlapce, jenž ležel na zemi a cosi mumlal v jazyce, kterému nerozuměla, a předváděl při tom různá gesta. Obřad byl velice dlouhý a vyčerpávající a ona se ho neúčastnila dobrovolně. Neměla na výběr. A vůbec si nedovedla představit, co se bude dít. Jediné, co věděla, bylo to, že se musí soustředit a nechat sebou proudit energii, i když vlastně vůbec nevěděla, jak to provést. Do nedávna pro ni byla magie jen příjemným zpestřením pohádek a legend. Stále nemohla uvěřit, že to, co čítala v knížkách nebo vídala ve filmech, je až zatraceně skutečné. Seth z ničeho nic vstal a začal tiše monotónně mluvit. Chvíli latinsky, chvíli snad hebrejsky, pak přešel na češtinu: „A nyní, Anarate, tím, že dnes přijmeš démona, se do roka a do dne staneš naším právoplatným Bratrem.“ Chlapec uprostřed kruhu ohraničeného osmi postavami se začal na zemi svíjet, jako by trpěl hroznými bolestmi nebo měl nějaký záchvat. Najednou se nekontrolovatelně rozechvěl a kápě jeho hávu se mu shrnula z tváře a Týna spatřila jeho obličej. Trhla sebou! Nemohlo mu být o moc víc než jí, možná spíš méně! Jak na něj hleděla, zdálo se jí, že jeho tělo obklopuje jakási nepříjemná černá aureola, která jí něco matně připomínala. Když se snažila si rozvzpomenout, napadl ji Feltar. Démon, kterého viděla nedávno ve snu a který jí předal zvláštní proroctví. Nevšímala si toho, co Seth říká, fascinovala ji energie obklopující toho hocha uvnitř kruhu. Vzpamatovala se až ve chvíli, kdy sebou chlapec trhl a pomalu vstal na nohy. Obrátil se k Sethovi a přikročil k němu. „Vítej, Zankoku,“ zašeptal Seth, a z jeho hlasu zaznívala dychtivost, „vítej, bratříčku!“ Oči mu zvláštně planuly. Mladík uprostřed kruhu náhle pohlédl na Týnu, a ta se zděsila. Tohle nebyly oči malého chlapce. To, co se na ni dívalo, byly chladnokrevné oči vraha! Uvědomila si, že se kolem ní něco děje. Rituál pravděpodobně skončil. Muži, kteří doteď utvářeli kruh, vstávali na nohy, postupně přicházeli k chlapci, objímali ho a poplácávali po rameni. „Tak, teď jsi skutečný Smrtonoš!“ radoval se někdo. Nevěděla přesně, co něco takového znamená - slovo Smrtonoš... Ale určitě nevěstilo nic dobrého. Dívka náhle pocítila nepříjemný pocit slabosti a v hlavě se jí rozléhal jakýsi zlovolný sykot: „Chceš se se mnou proletět sférami, mrzký člověče?“ Tohle se jí zdálo! Muselo se jí to zdát. Křečovitě zavřela oči, jako by si myslela, že tím se hlasu zbaví, a chytla se za spánky. Vydala moc energie, byla vyčerpaná… A ten hlas byl jen výplodem její fantasie, nemohl být skutečný! „Myslíš, že nejsem skutečný?" sykot se ozval znovu, tentokrát posměšným tónem, v reakci na tok jejích myšlenek. Trhla sebou a sevřela ruce v pěst. „Kdo jsi?“ zašeptala téměř neslyšně. „Zankoku!“ odvětil syčivý hlas a to děsivé slovo se jí rozléhalo hlavou nekonečnou ozvěnou. Ten hlas jako by se jí vysmíval. - ilustrace=10c_ritual.png „Ale-“ Zarazila se. Zankoku byl přeci démon, kterého právě rituálně propojili s tím klukem! Pohlédla na chlapce, který najednou působil neskutečně sebejistě a právě promlouval s jedním z mužů. „Jsme dva," pokračoval hlas Zankokua rozléhající se Týninou hlavou, „i když mi teď ten mladý kouzelník dal kus své duše, nebrání mi to dělat, co se mi zamane, víš?" vychloubal se. „A ty…" na chvilku utichl, jako by si rozmýšlel, co jí řekne, „jsi jiná než oni! Taková lákavá… Čerstvá. Čistá. A pokud budeš chtít-“ ->u10c_1_cestovani_se_zankoku popis=Být zvědavá priznak=zvedava_kiki,kiki_oblibena_zankokuem „Chtít co?" zeptala se zvědavě. V hlavě se jí rozlehl démonův smích: „Cítil jsem, že jsi přezvědavá… Je to velká slabina, víš to?" „Jsem ráda zvědavá!" opáčila na oko uraženě a našpulila rty. Brala tuhle svou vlastnost jako jednu z nejlepších, kterými disponovala, podobně jako tvrdohlavost. „To se mi líbí," zdálo se, jako by se pousmál, „trochu si spolu zacestujeme." ->u10c_2_smrt popis=Být odmítavá priznak=tvrdohlava_kiki,kiki_neoblibena_zankokuem „Ale já nechci!“ vyhrkla rozhodně. Nechtěla mít s démonem cokoli společného. Viděla, co udělalo jeho přijetí tomu chlapci. Měla z toho strach. „To je chyba,“ zaburácel, „a ta tě přijde draho! Žádný smrtelník mi nikdy nebude vzdorovat!“ Pocítila hroznou slabost. Podlomily se jí nohy a začala se neovladatelně chvět. Padla na zem. Cítila, že z ní vyprchává veškerá energie. Tak takhle vypadá smrt? pomyslela si. Z dálky slyšela ozvěnou hlasy: „Krucinál! Altare! Máš ji na starost! Tenhle rituál se připravoval osm měsíců… A teď?! Nedošlo k plnému spojení… Jak mohla?! Démon se měl upnout na Anarata!“ „Uklidni se…“ Cítila, jak jí Altar sahá horkou rukou na krk a snaží se nahmatat tep. „Ona je… je mrtvá…“ zašeptal. To bylo poslední, co vnímala. A potom ještě hrozný chlad a pak už jen ticho a klid. -u10c_1_cestovani_se_zankoku „Zacestujeme?" chtěla se zeptat, ale v tu chvíli pocítila, že ztrácí rovnováhu. Jediné, co viděla, bylo její fyzické tělo hroutící se k zemi. A potom se ocitla v jakési nehostinné pouštní krajině, kde mělo všechno oranžový nádech. Vyděšeně se podívala na své ruce a tělo. Byla poloprůsvitná! Jako duch! Uvědomovala si, že z nějakého důvodu opustila fyzické tělo. Vidět se takhle pro ni byl úplně šílený zážitek. „Vítej v mém světě,“ ozvalo se a vedle ní, a když se otočila, spatřila humanoidní postavu v černém hávu s kápí, velkými kožnatými křídly a rudě žhnoucíma očima. Přeběhl jí mráz po zádech. - pauza=ne ilustrace=u10c_cestovani_se_zankoku.jpg Potom se znovu podívala kolem sebe. Ta zvláštní oranžová sféra hodně připomínala poušť, ale působila daleko nebezpečněji a bezútěšněji. „Už se nedivíš, proč se náš rod rozhodl trávit svůj čas s lidmi?" otázala se jí postava stojící vedle ní. „Má domovina je velice nehostinná. Bez života. Tak fádní… Nižší tvorové se sem bojí! Jediné, co se tu občas objeví, je jeden obří zbloudilý červ lačnící po energii sfér…“ postěžoval si. „Kdo jste?“ znovu se na něj zadívala. „Démon!“ jako by se ušklíbl. „Démon z rodu smrti. Jsme zvláštní rasa… Jako jedni z mála démonů máme podstatu poměrně dost podobnou té lidské. Jsou velice zajímaví, nemyslíš?“ „Kdo?“ nechápala. Nedokázala úplně udržet tok jeho myšlenek. „No lidé!" odtušil skoro uraženě. „Je bizardní, jak lehce je můžeme získat! Nabídnout jim to, čemu říkají peníze, moc, poznání a další malichernosti… a oni… nám pak slouží. A věř mi, že každý má svoji cenu.“ Démon si prohlédl své dlouhatánské zažloutlé drápy: „Rozhodl jsem se, že tě budu učit." Otočil se k dívce a ona si uvědomila, že se na ni zpod temné kápě upírají dvě žhnoucí oči podobné řeřavým uhlíkům. „Ale co?“ pozvedla obočí. Neuměla si představit, co a jak by se s démonem mohla učit! „Co bys chtěla vidět?" zeptal se. „Chceš se mnou podniknout dobrodružství do jedné nedaleké sféry? Vidět elementála? Proletět se na dracích? Seznámit se s démony?" nabízel jí. ->u10c_3_sfera_lebky_jemeda popis=Podniknout dobrodružství obrazek=h10c_1_1_podniknout_dobrodruzstvi.png priznak=setkani_kiki_s_lebkou_jemedem „Chtěla bych zkusit to dobrodružství,“ usmála se na něj. Všechny ty výlety zněly jako super dobrodružství. Který si vybrat? „Tak dobrodružství, jo?" zlovolně se zachechtal. Měl totiž svůj plán. A tahle smrtelnice vypadala jako dobrý nástroj k jeho realizaci. „Dobře. Ale bude to nebezpečné. Vysvětlím ti, o co jde... Pojedeme do jedné hodně zvláštní sféry, která má pouze jednoho obyvatele. Lebku Jemeda." ->u10c_5_sfera_vodniho_elementala popis=Vidět elementála obrazek=h10c_1_2_videt_elementala.png priznak=setkani_kiki_s_vodnim_elementalem „Vidět elementála by mohlo být fajn," odtušila. Slyšela o elementech, jako byl oheň, voda, země, vzduch, v některých kulturách ještě třeba dřevo a kov, ale elementála si nedovedla představit. Možná to bude nějaká obrovská bytost tvořící prapodstatu daného elementu. Kdo ví? „Jak ale-" ->u10c_6_jizda_na_dracich popis=Proletět se na dracích obrazek=h10c_1_3_proletet_se_na_dracich.png priznak=kiki_se_proletava_na_dracich „Vážně se můžu proletět na dracích?" vydechla okouzleně. Vždycky si přála létat... A moci si sáhnout na tak úžasného tvora, jako byl drak... „Jistě, to je maličkost..." odtušil démon sebevědomě a zadíval se na své spáry. ->u10c_7_setkani_s_demony popis=Setkat se s démony obrazek=h10c_1_4_setkat_se_s_demony.png priznak=setkani_kiki_s_ruchoth_raoth „Zajímali by mě ti démoni..." odvětila tichým, trochu rozechvělým hlasem. Vždycky ji takové bytosti fascinovaly... „Dobře," pousmál se démon, „ukážu ti to, čemu běžní smrtelníci říkají duch. Jedná se o poloduchy, polodémony, zlá stvoření. Respektive silnější otisky lidské zlovůle na zemi. Říká se jim Ruchoth Raoth… a určitě ses s nimi už setkala." ->u10c_8_navrat_do_reality obrazek=h10c_1_5_nechtit_dal_cestovat.gif popis=Nechtít dál cestovat „Jsem už unavená," zamumlala. „Další cestování asi nezvládnu... Omlouvám se. Je to skvělé, ale... motá se mi hlava a je mi hrozně divně... Asi budu zvracet!" -u10c_4_otazky „Co bys chtěla vidět dál?" zeptal se. @ „Tak co teď, živačko?" zachraplal. @ „Kam teď, Kiki?" zapitvořil se. @ „Chceš cestovat dál?" otázal se tiše. ->u10c_9_smrt_vycerpanim podminena=setkani_kiki_s_lebkou_jemedem,setkani_kiki_s_vodnim_elementalem,kiki_se_proletava_na_dracich,setkani_kiki_s_ruchoth_raoth Najednou pocítila hroznou slabost. Procestovala s démonem pět sfér, a teď jí začalo připadat, že to bylo moc. Měla přestat včas, dokud jí zbývala ještě aspoň trocha energie! Ale to poznání a ty zážitky byly tak lákavé. Cítila se slabší a slabší. Jako by se jí podlamovaly nohy. Začala se neovladatelně chvět. V hlavě se jí rozléhal démonův smích. Kroužila ve vzduchu nad svým fyzickým tělem a nebyla schopna se do něj vrátit. Nevěděla, jak. Neměla sílu se s ním spojit. Viděla, jak se kolem těla sbíhají lidé. Altar a Seth. Jako ozvěnou z velké dálky slyšela jejich hlasy: „Krucinál! Altare! Máš ji na starost! Tenhle rituál se připravoval osm měsíců… A teď?! Nedošlo k plnému spojení… Jak mohla?! Démon se měl upnout na Anarata!“ „Uklidni se…“ viděla, jak jí Altar sahá horkou rukou na krk a snaží se nahmatat tep. „Ona je… je mrtvá…“ To bylo poslední, co vnímala. A potom ještě hrozný chlad v místě, kde by měla mít srdce, a pak už jen ticho a klid. Tak takhle vypadá smrt? pomyslela si a potom se jí vytratilo veškeré vědomí. ->u10c_1_cestovani_se_zankoku vyloucena=setkani_kiki_s_lebkou_jemedem,setkani_kiki_s_vodnim_elementalem,kiki_se_proletava_na_dracich,setkani_kiki_s_ruchoth_raoth poziraci=ne -u10c_5_sfera_vodniho_elementala ilustrace=u10c_sfera_vodniho_elementala.jpg „Mlč, poslouchej a vše sleduj co nejpozorněji,“ zavrčel na ni, „tohle místo, jeho sféra, je překvapivě spojeno s jedním místem u vás na Zemi, s Okinawou. Nějak si ji oblíbil…“ Najednou se krajina kolem nich změnila. Stanuli na nějakém rozsáhlém útesu a všude kolem nich byla samá voda v různé podobě. Vodní tříšť, zpěněné vlny… slaný déšť. Temná, šedomodrá obloha kontrastující s bílou vodní pěnou. Kameny útesu byly tmavě hnědé a velice ostré, plné nebezpečných děr a prohlubní. Dívka byla fascinována výškou vln a kochala se pohledem na tříšť zalévající prohlubně útesu, na němž stáli. Nikdy nic tak krásného, silného a intenzivního neviděla. „Chci větší vlny!“ křikla a zatočila se dokola s rozpaženýma rukama. V tu chvíli se daleko víc rozpršelo a vlny zintenzívněly. „Víc!“ vypískla vesele a vlny jí olízly špičky nohou. Démon ji pobaveně sledoval. Brala to jako hru. A on cítil že Aquatus taky… a že se mu dívka líbí. „Existují démoni daleko starší a mocnější, než je můj rod," povídal Zankoku a sledoval, jak je dívka nadšená z Aquatusových triků, „v obecném povědomí jsou uloženi jako elementálové a my jsme teď v říši jednoho z nich. Aquatus.“ Víc neslyšela. Najednou jí jedna větší vlna smekla nohu a unášela dívku dolů, dolů do ledových zpěněných vod. Z dálky k ní doléhal jen démonův tichý smích… V jednu hrozivou chvíli si myslela, že se snad utopí. Vlny si s ní pohrávaly jako s malou hračkou. Házely s ní sem a tam, převracely ji a ona cítila, že všechna ta voda kolem ní - celé to nekonečné moře i déšť, že to vše je Aquatus. ->u10c_4_otazky pauza=ne A ve chvíli, kdy si to uvědomila, se ocitla ve spárech Zankokua, a ten se s ní proháněl po klidné noční obloze a jen se smál. Jediné, co jí zbylo z toho neuvěřitelného zážitku, byla lehká mořská nemoc. Pod nimi se zračilo temně modré moře, pod jehož hladinou sem tam probleskovaly fosforeskující medúzy a ryby. Aquatusova říše byla nádherná! -u10c_6_jizda_na_dracich ilustrace=u10c_jizda_na_dracich.jpg „Tak jo, to bych moc chtěla," odpověděla a v očích jí svítily plaménky dychtivosti. Démon jako by se usmál, a potom už se ocitli v jakési zvláštní duhové světélkující sféře. Vypadalo to, že je noc, ale byla to podivná noc. Všechno na tom nádherném místě svítilo. Démon ji unášel ve svých spárech noční oblohou zalitou miliónem různobarevných hvězd a světýlek a ona se jen užasle rozhlížela kolem. Dole, na zemi byly různé propletené fosforeskující stromy, nádherné květiny, které v životě neviděla, a spousty měňavých hub. „To je úžasné," usmála se. Sledovala, jak vzduchem poletují světélkující motýli, orby a hádci, a v tu chvíli ji Zankoku upustil. Padala dolů, vstříc tomu nádhernému moři světýlek. Vykřikla, ale v dalším okamžiku si uvědomila, že ji na svém hřbetě zachytil jeden z hádků. Nebyl to hádek, zjistila, když si ho prohlédla blíže. Byl obrovský a vypadal jako drak ze starých čínských kreseb. Ten dráček nebo hádek se s ní vesele proháněl tou přenádhernou krajinou. Kochala se světýlky i tím úžasným letem. Takhle nějak si to představovala v pohádce. Zajímalo ji, jak ta sféra vypadá ve dne, pokud v ní vůbec kdy den nastal. Zrovna prolétali nějakou oblastí, jíž dominovaly vysoké skály a jeskyně. A z jedné té skály prýštil vodopád. Než se nadála, dráček, který ji nesl, skrz něj proletěl a vnesl dívku do potemnělého tunelu, v němž tu a tam světélkovaly blyštivé krystaly. „Musíme jít," ozval se jí u ucha hlas démona. „Už?" ptala se rozladěně. Nechtěla opouštět tuhle nádheru! „Ano. Neměla bys tu zůstávat příliš dlouho..." zasyčel. ->u10c_4_otazky pauza=ne Uchopil ji do svých spárů a vylétl s ní ven z dračích jeskyní. -u10c_7_setkani_s_demony ilustrace=u10c_setkani_s_demony.jpg Najednou se objevili v lese… lépe řečeno v lesoparku… V Hostivařském lesoparku! Tam to Týna znala. „Teď vnímej…“ zašeptal jí démon zezadu do ucha a jako by se usmíval. Dívka zavřela oči a pokoušela se soustředit, ač přesně nevěděla na co. Najednou ucítila chlad, jako by z ní cosi vysávalo energii, a pak to cosi uviděla. Muže, ve staré vojenské uniformě. Poloprůhledný, zpola viditelný, přecházel sem tam pod rozsochatým stromem. A najednou se proti ní vymrštila velká silná větev. Taktak jí stačila uhnout. Její průvodce se zlomyslně rozchechtal: „Není nad osobní zkušenost, že?“ Najednou se ocitla v jiném lese, nebo spíš na jiném místě. Kolem ní létaly orby a ona slyšela zvuky. Svist, jako by ji obklíčila spousta jakýchsi přízraků. Byly všude kolem a čerpaly z ní energii. Vtom jí cosi skočilo zepředu na ramena a drásalo jí to kůži na maso. Křičela. Slyšela svůj jekot a démonův smích. Potom se ocitla ve spárech Zankokua na obloze nad lesem. Zrychleně dýchala a srdce jí zběsile tlouklo. ->u10c_4_otazky pauza=ne „Stačilo ti to?“ zeptal se chraplavě démon a unášel ji ve svých spárech tichou nocí. -u10c_3_sfera_lebky_jemeda ilustrace=u10c_sfera_lebky_jemeda.jpg „Lebku?" zeptala se dívka překvapeně. „Ano. Je to taková ošklivá stará létající lebka,“ mávl pařátem jako by nic, „a já chci její zub…“ Smračila obočí. Tohle bylo vážně divné. Na co mohl chtít démon lebky zub? „Na co-" „Neptej se tak hloupě, nebo tě nikam nevezmu," obořil se na ni, „tvým úkolem bude odlákat Jemedovu pozornost. Jakkoli. Zub si získám sám..." „Dobře…“ Dívce se to celé nezdálo, ale když to tak démon chtěl, proč ne… Aspoň bude legrace. Než se stačila rozkoukat, objevili se ve sféře velice podobné té, v níž žil Zankoku. Jen odstín oranžové byl jiný. Týně přišlo, že se všude kolem tetelí vzduch a je podivné teplo. Uvědomila si, že její průvodce zmizel. Rozhlédla se kolem sebe, jestli se někde neschovává, ale nespatřila ho. To bylo teda pěkné… Odvést ji sem a nechat ji tu samotnou. Uvědomila si, že vzduch před ní se tetelí víc a víc, jako by houstl. Uslyšela podivné cvakavé zvuky a zděsila se. Zaostřila zrak a uvědomila si, že naproti ní z toho tetelícího se vzduchu letí nažloutlá lebka, cvakající čelistí. Ten pohled byl trochu groteskní. Dívka vykulila oči. Něco takového ještě v životě neviděla. Lebka rychle doletěla až k ní a kdyby se Týna neskrčila, vrazila by do ní. S úděsem zjistila, že je lebka vlastně ohromná! O dost větší než ona. Lebka zaklapala zubama a zvědavě si ji prohlížela prázdnými očními důlky. „Astrální cestovatel?" zaskřípala čelistmi. „Sem se málokdo odváží…“ protáhla a s klapáním a cvakáním obletěla dívku kolem dokola. „Já... jsem byla zvědavá," zakoktala a snažila se lebku nespustit z dohledu. Vypadala velice nevyzpytatelně a trochu děsivě. „Zvědavá?" ptala se lebka podezřívavě a v jejích prázdných očních důlcích začala žhnout rudá světélka. „Sem se moc tvorů jako jsi ty jen tak nedostane, kdo ti pomohl...?!" Jako by tušila nějakou zradu. Asi měla podobnou zkušenost. Dívka mlčela. Nevěděla, co lebce říct, a Zankokua prozradit nechtěla. Byla na rozpacích a zmatená, protože se jí nic takového ještě nikdy nestalo. Jasně, měla odlákat Jemedovu pozornost, kdyby byl člověk, asi by jí to nepřipadalo tak divné, ale jak mluvit s obří lebkou? „Je to trik, že jo?" Lebka ji znovu obletěla dokola a koulela rudými světly v prázdných očních důlcích, jako by po někom nebo něčem pátrala. „Chce můj zub, ten starý křivák, tohle už zkoušel... Zankoku!" Zatočila se kolem své osy, až Týna zavrávorala nenadálým poryvem větru, který lebky pohyb vyvolal. „Vylez, ty stará kryso!" „To je nějaký omyl… já jsem tu náhodou,“ snažila se lhát dívka a nervózně stála na místě a čekala, co se stane. Po démonovi ani stopy. Lebka kolem ní kroužila jako obrovský hladový sup. Docela ji to znervózňovalo. „Zankoku, vylez!“ ječela u toho svou obří čelistí. Démon stále nic. „Nevadí...“ prohlásil Jemed náhle a Týna si všimla že v prostoru před nimi se objevila démonova hlava – jako by vyrůstala ze země. „Alespoň jsi mi přinesl oběd!" zakřičela lebka a prudce se otočila k dívce, čelist rozevřenou dokořán. Té poskočilo srdce. Lebka otevřela chřtán, zacvakala zuby a bleskově vyletěla k ní. ->u10c_4_otazky pauza=ne A v tu chvíli se jako stín objevil Zankoku, chytl Týnu do svých spárů a po měděně oranžovém nebi ji unášel pryč. Pryč ze sféry lebky Jemeda. -u10c_8_navrat_do_reality Zasmál se. Všiml si, že je dívka skutečně na pokraji sil. Pokud by pokračovali dál, zemřela by. Byla dobrá, že to dokázala sama odhadnout. Navíc - pokušení, které jí nabízel, by dovedl odolat málokterý mág. V duchu se pousmál a pomyslel si, že se setkal s opravdu zajímavou mladou čarodějkou. „Dobrá, tak pro dnešek skončíme... Ale neměj strach... k cestování se spolu ještě někdy vrátíme..." Démonův hlas jí rezonoval hlavou a mísil se s nějakými jinými, jako by vzdálenějšími hlasy. „Krucinál! Altare! Máš ji na starost!“ rozčiloval se Seth a přecházel sem a tam jako lev, kterému je malá klec. „Tenhle rituál se připravoval osm měsíců… A teď?! Nedošlo k plnému spojení… Jak mohla?! Démon se měl upnout na Anarata!“ rozhodil rukama a vztekle se díval na diplomata. „To vy jste si vymysleli, že má dodávat energii!“ hájil se blonďák na oko klidným hlasem. Snažil se nedat najevo, jak je rozčilený, a zapálil si cigaretu. Byl z toho nervózní. „Nevím, k čemu je tak důležitá, proč ji potřebují, ale tohle už je několikátej kiks, kterej udělala!“ Máchl rukou směrem k dívce. „No, šéfové ji k něčemu potřebují,“ Seth si také vytáhl cigaretu a nechal si ji od Altara zapálit, „k čemu přesně, netuším, ale my máme jasné úkoly. Ty ji máš hlídat… A já zjistit… v čem je tak jiná a proč by měla být tak… nenahraditelná." Pohrdlivě vydechl cigaretový dým koutkem úst. „Mohla by nám pomoci k velikosti a definitivní světavládě!“ ucedil s lehkým náznakem sarkasmu. Věděl, že je dobrá, ale nevěřil, že může být až tak nenahraditelná. Navíc... byla to žena! „Do hajzlu, Sethe!“ Diplomatovi ujely nervy: „Neříkej mi, že ty… že věříš, že by tohle dítě mohlo…“ Čaroděj jen ledabyle potáhl z cigarety a přezíravě se na diplomata podíval: „Anarat je také výjimečný, proč by-“ „Ale ten je tu od nějakejch svejch deseti let! To se dá formovat! Ale tahle je stará! A ještě ke všemu holka! Víš, jak to s ženskýma je… Sami to říkáte! A proč nejsou ve svatyních, ale v bordelech, tak proč by měla být výjimkou?!“ Altar si zapálil další cigaretu. „Třeba ne,“ pronesl čaroděj uvážlivě, „ale kdyby byla, nehodlám riskovat svůj krk, když se něco pokazí. Zatím jsou snad rozkazy jasné. Než přijde čas nebo změna… Nesmí umřít, utéct… musí zůstat v utajení a-“ Seth poplácal Altara po rameni a zvláštně poťouchle se na něj zadíval, „nesmíš ji vojet! Navíc je ještě pod zákonem, ale to by ti, počítám, nevadilo!“ Potom s potměšilým úšklebkem odešel. Druhý muž za ním nenávistně hleděl, ruce sevřené v pěst. Tohle bylo příliš! „Vstávej!“ zavrčel k dívce, která ležela na podlaze, tváře sinalé, a skoro neznatelně dýchala. Měl chuť vybít si na ní všechnu svou zlost, kterou v něm čaroděj probudil a rozdmýchal. „No tak…“ Stiskl jí paži. Zamžourala na něj zpoza slepených víček a pokusila se pohnout. Okamžitě ale padla zpátky k zemi. „Promiňte mi, nemohu,“ špitla bezhlese a zavřela oči. Muž jen cosi vztekle zavrčel, odhodil nedopalek a popadl dívku do náručí. „Tuhle fušku mi byl fakt čert dlužnej!“ ->u11c_0_sen