kapitola=0017c_kapitola17c
test_zakladni_tema=zakladni
soubory_prefix=017c/
Kapitola 17c: Takhle to chodí v Bratrstvu, drahoušku!
superuzel=u17c_0_kniha_druha_bratrstvo
Co jí říkal potom, už ani nevnímala. Temnota, která ji obklopovala, byla čím dál hustší a chlácholivější. V duchu se modlila, ať už konečně ztratí vědomí, ať umře... Tohle přece nemohla přežít!
Jenže k její smůle se žádný z těch úlevných stavů nedostavoval. A vypadalo to, že je tomu tak schválně, jako by ji muž držel při vědomí nějakým hrozivým kouzlem.
Po době, která se jí zdála být snad nekonečná, ji z vody vytáhl, dovlekl ji k oltáři a položil ji na něj. Sklonil se k ní, políbil ji na ústa a zašeptal jí do ucha ochraptělým hlasem: „Tohle se dělá s děvkami, drahoušku!"
V jeho ruce se objevilo athame a oči se mu zvláštně leskly. Přejížděl hrotem obřadní dýky nad povrchem dívčina těla, aniž by se jí dotkl, a ona přitom jasně vnímala, že do ní řeže. Cítila i krev, která se jí řinula z ran, a nemohla se pohnout. Jako by zkameněla. Bylo to neuvěřitelné. Neuvěřitelné a strašlivé. Tohle uměl pouze myslí?
Nevydržela být silná, statečná a neječet, když ji takhle trápil. Zalykala se pláčem. Modlila se, ať už to skončí. Měla pocit, že má na těle stejné symboly, co předtím viděla nakreslené na tom děvčeti, které zachránila. Seth dokončil své dílo, a poté nad ní jen tak stál a usmíval se, byv spokojen se svou prací. Jeho úsměv byl krutý a děsivý.
Zavřela oči, ale i přes to jako by ho viděla. Cítila, jak jí na tvářích zasychají slzy, a místa, do kterých vyrýval ty podivné okultní symboly, ji pálí a svědí zároveň. Netušila, co bude následovat, ale usilovně si přála, aby to už skončilo. Jakkoliv, jen aby už byl konec!
‚Prosím! Prosím. Prosím...'
Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. Seth sebou trhnul a dívka měla co dělat, aby hlasitě nevydechla úlevou. To byl určitě Altar! Cítila, jak čaroděj zuří. Zuřil, neboť nechápal, jak se diplomat opovažoval takhle narušovat magické operace. Kór když on s dívkou ještě neskončil! Tohle měla být lekce za to, co provedla. A to, co s ní stihl udělat, než je Altar vyrušil, bylo na takovou lekci zatraceně málo.
„Vstaň!“ zavrčel k Týně a nařídil jí, ať před ním poklekne. Se zavřenýma očima a stisknutou čelistí udělala, co si přál. Cítila k němu obrovský odpor a nenávist – jak dlouho ji ještě plánuje takto ponižovat?!
Vkleče absolvovala kázání o tom, že jsou spolu takhle vyřízeni a že se šéfové nic nedozví, ale pokud přijde jedno, jakékoli její sebemenší selhání, vyřídí si to s ní daleko tvrději než dnes. Nedovedla si představit, co by mohl udělat, aby to bylo horší. Aby se cítila ještě hůř… To snad už ani nešlo!
Sklonila hlavu. Pohladil ji po tváři: „Když se budeš vhodně a rozumně chovat, můžeme být přátelé.“ V očích se mu zvláštně lesklo.
Přátelé?! My dva? zhrozila se, a potom si uvědomila, že Seth od ní čeká odpověď. ‚Nikdy… Nikdy!‘ Ne, oni dva nemohou být přátelé.
„Ano,“ zalhala téměř neslyšně.
„Ano, co?“ pronesl nebezpečným tónem. Přimhouřila oči.
„Ano, pane,“ zadívala se do země. Bolelo ji celé tělo, i když si všimla, že na sobě nemá jediné škrábnutí. Byla prochladlá a měla pocit, že se jí zmocňuje horečka. V periferním vidění spatřila, že ve dveřích stojí blonďatý muž. Seth si ho všiml taky. „A vida, náš přítelíček Altar," protáhl mág úlisně a na diplomata se ani nepodíval. V duchu zuřil, že sem blonďák tak bez varování vpadl.
Diplomat loupl starostlivým pohledem po Týně, a pak se nenávistně zahleděl na čaroděje. „Cos jí udělal?" procedil k němu Altar skrz zuby.
Seth si promnul prsty pravé ruky a na blonďáka se ani nepodíval. „Šéfové. Chtějí, abych ji učil,“ usmál se medově, ale ten úsměv byl vlčí. Znovu se zadíval na své nehty: „A to jsem také dělal. Neměj strach. Je v pořádku. Ale ty by sis s ní mohl promluvit… řekněme… o jistých slušných způsobech. Věřím, že Wyslicz si bude stěžovat. I výše.“ Čaroděj se podíval Altarovi do očí a v grimase, která se zračila v jeho tváři, bylo cosi znepokojivého.
Dívka spatřila, jak blondýn zaskřípěl zuby. Měl na čaroděje neskutečný vztek. Na druhou stranu – alespoň takový měla z diplomata pocit - měl svázané ruce. Ještě chvíli si Setha měřil zlobným pohledem, a potom se obrátil k ní: „Tak pojď, pro dnešek toho bylo dost..."
Plaše pohlédla na Setha, který se jízlivě usmál, a potom následovala Altara pryč, jak nejrychleji to šlo. Celou cestu k autu a potom i celou cestu domů její společník mlčel. Ani jí nebylo nijak zvlášť do řeči. Měla neutuchající touhu stáhnout se do sebe. Co nejvíc. Co nejhlouběji.
Nepřítomným pohledem sledovala krajinu, která kolem nich ubíhala. Chtělo se jí spát…
->u17c_1_sen
popis=Usnout
obrazek=17c_spici_kiki.gif
pauza=ne
->u17c_2_poletujici_kiki_myslenky
popis=Koukat z okénka
obrazek=17c_z_okenka_koukajici_kiki.gif
pauza=ne
-u17c_1_sen
->u17c_3_zpatky_u_altara
popis=Snít na Youtube
youtube=b0n-XQ7cyH8
->
popis=Snít v knize
pauza=ne
-u17c_snit_v_knize
Ocitla se v podivné krajině zalité hustou bílou mlhou. To místo jí připadalo dočista neznámé. Pomalu, pomaličku se ubírala vpřed, nevědouc, kam jde, a najednou se před ní začala postupně zjevovat mlžná tvář.
Přimhouřila oči: „Lucia?“
-
ilustrace=sen_01.png
„Lucia, můj milovaný Garfield!“ zrychlila, aby se výjevu přiblížila, ale ten jako by se vzdaloval. „Nejlepší kamarádka ze základky. Kde té je teď konec? Chtěla bych se vrátit do té doby, kdy jsme nevinně prováděly kouzla lásky pod barákem elfíka. Kdyby to jen tušil…“ Pousmála se: „A když jsme u něj… Adam…“
Původní výjev tváře její nejlepší kamarádky se rozplynul a místo něj spatřila obličej svého kamaráda z karate, Adama.
-
ilustrace=sen_02.png
„Po tom, co se stalo v té zkušebně, se na mě nemohl ani podívat… A nejen on. Kéž by to proklaté pondělí třináctého nikdy nenastalo.“
Najednou se před ní objevila tvář jejího trenéra.
-
ilustrace=sen_03.png
Pomalu, opatrně následovala i tenhle obraz z jejího snu. „J.P.? Trenér… Pamatuju si, jak jsme před tréninkem vždycky vyhlíželi tu jeho zelenou Oktávku. A jak mě jednou po soustředění varoval před chlípnými autobusáky,“ usmála se a pokračovala dál tou mlhavou cestou. Připadalo jí, že bloudí v kruzích.
Po chvilce zvážněla. Přímo před ní vytanula silueta ředitele Vaňka. Stiskla ruku v pěst.
-
ilustrace=sen_04.png
„V to prokleté pondělí třináctého jsme se seznámili s ředitelem Vaňkem. Zvláštní člověk. Doteď si nejsem jista, co si o něm myslet. Ale jeho kšandy s Kačerem Donaldem jsou legendární… A jeho Institut… útočiště pro všechny výjimečné děti? Nevím…“ nechala se unášet svými myšlenkami, „ta jejich výjimečnost mi evokuje jednoho tamního trolla…“
-
ilustrace=sen_05.png
Najednou, jako by v reakci na to, co se jí honilo hlavou, se před ní zjevila tvář jejího neoblíbeného spolužáka. Našpulila pusu: „Jo… v celé své kráse. Je ukázkově zlý, ukázkově namyšlený a sto procentně donáší Krasoňovi! Ale právě takoví, jako ‚Labuťka‘ jsou průměrným vzorkem celé té jejich slavné školy…“
-
ilustrace=sen_06.png
Najednou jako by trochu posmutněla: „Ale nejsou všichni jen takoví… třeba Pliža, bláznivej potížista!“
Před očima se jí začaly míhat tváře dalších kamarádů. Vzpomínka na ně jí vykouzlila úsměv na tváři.
-
ilustrace=sen_07.png
„Bráchovské trio. Flegmouš Honza… Snílek Jirka…“
-
ilustrace=sen_08.png
Koutkem mysli se snažila vymyslet, jak se může dostat z tohohle bludného kruhu. Vypadalo to, jako by tenhle její sen – nebo to nebyl sen? – v reakci na její myšlenky přinášel obrazy postav, ale obraz krajiny se ne a ne změnit. Podivné.
Vrátila se ve vzpomínkách k třetímu z bratrů a musela se usmát.
-
ilustrace=sen_09.png
„Vojta… Ten je z nich nejprdlejší, mistrně ovládá hru Dorn a nejraději by hrál za všechny její Hermany.“ ‚Achjo. Začíná mi být smutno…‘ pomyslela si a zkřížila ruce na prsou jako by v ochranném gestu.
Vzpomněla si na dvojčata.
-
ilustrace=sen_10.png
„Jak se asi mají Hirudo a Hirundo? Jestlipak se Hirudo pořád pokouší o sebevraždu? A jestlipak má Hirundo nějakou novou hru jako byly ty cool věžičky, co pro mne vytvořil?“
-
ilustrace=sen_11.png
„Nebo Jarda, schválně jestli už se mu povedlo zkonstruovat to jeho vysněné perpetuum mobile nebo o čem to pořád básnil…“ Natáhla ruku směrem k mizející tváři staršího spolužáka, a ta se v tu chvíli změnila v jinou.
-
ilustrace=sen_12.png
„Jasně, Ája. Milá malá Ája! Říkala mi, ať se s ní nekamarádím, že je prokletá, že se jejím přátelům dějí divné věci…“ Týna se ušklíbla: ‚Kdyby jen věděla…‘ „A já tomu tehdy nevěřila… Po tom, co ztratila Rebeku, byla v hrozném stavu… a po tom, co jsem zmizela já… Promiň, Ájo… Nemůžeš za to. Není to tebou. Jen si vybíráš špatné kámošky… Achjo.“
Najednou se před ní objevila fotka, kterou vídala v Institutu ve vitríně u jídelny. Fotka Rebeky Havranpírkové a pár květin, které k ní někdo položil.
-
ilustrace=sen_13.png
„Rebeka… Mrzí mě, že jsem ji nepoznala. Její blog je naprosto úžasný… Ta holka přišla na kloub věcem, o kterých se běžnému smrtelníkovi nikdy nesnilo… Myslím, že bychom si rozuměly…“
-
ilustrace=sen_14.png
Fotografii Rebeky najednou vystřídala tvář profesorky Havranpírkové. Helconis.
„Určitě bychom si rozuměly, pokud byla aspoň z části taková jako její sestra Helconis. Profesorka Havranpírková byla jedenou z mála lidí z Institutu, komu se dalo věřit a s čímkoliv svěřit…“
Najednou se krajina, kterou kráčela, ten bludný kruh či co to bylo… změnila. A ona seděla s Altarem v autě a ten ji vezl kamsi do neznáma nějakou polní cestou. Ale výjevy tváří nemizely. Najednou se před ní objevil v celé své hrozivosti Wolfram Havranpírek.
-
ilustrace=sen_15.png
Zavřela oči: „Nechápu, proč se jí její otec chtěl zbavit… A možná měl prsty i ve smrti Rebeky… Chudák Helconis…“
Najednou se přímo před jejich autem objevila postava Haviho. Pousmála se.
-
ilustrace=sen_16.png
„Zajímalo by mě, co dělá ten bláznivej pravolevej kytarista, protiva a matematický génius Havi… Jestlipak mě hledá? Další výjimka v Institutu…“
-
ilustrace=sen_17.png
„Možná ještě kromě Severína,“ napadlo ji a při vzpomínce na tohohle profesora, ji trochu píchlo u srdce, „ale ten mě nemusí…“ Posmutněla. „Podle mě jsem pro něj jen nevychovanej spratek, co má všechno, co si zamane…“
Najednou před sebou spatřila postavu ženy, kterou měla do nedávna za svoji matku.
-
ilustrace=sen_18.png
„A taky mě určitě viní z toho, co se stalo mamce… Teda… Mamce… vlastně tetě…“
-
ilustrace=sen_19.png
Najednou se před ní, jako by z mlhy vynořil obrázek jejího otce se skutečnou matkou. Obrázek, který musela vytvořit její mysl. Určitě. Protože je spolu nikdy nikde neviděla. Nebo ano?
„Mamku jsem vlastně nepoznala… Nebo si ji pořádně jako mamku nepamatuju… A tátu…“
Přimhouřila oči: „Jaké by to bylo, kdyby byli na živu? Měla bych normální rodinu! A mamka – teta - by byla šťastná… A byli by všichni spolu…“
Najednou se před ní zjevila postava jejího strýce, kterého vlastně taky nikdy neviděla.
-
ilustrace=sen_20.png
„I se strýčkem Arturem, který je ve vězení a o kterém nechtěla nikdy mluvit… A třeba, nebýt toho – vlastně… nebýt mě, měli by se Severínem i děti…“
Zavřela oči a po tváři jí stekla slza. Najednou spatřila sebe samu a její mysl zaplavily výčitky.
-
ilustrace=sen_21.png
Vždyť ona za všechno mohla. Jako vždycky. „Nebýt mě,“ šeptala vyprahlými rty, „všechno by bylo lepší… a méně komplikované…“
Najednou spatřila tvář muže, který ji vezl kdoví kam. Ale ne vedle sebou, ale vepředu, před autem.
-
ilustrace=sen_22.png
„Altar by se věnoval své práci diplomata jako doteď a nemusel by se za trest peklovat se mnou,“ tiše vzlykla.
-
ilustrace=sen_23.png
„A Seth… by se mnou necítil ohrožen… A nebo by ubližoval někomu jinému…“ Určitě si za to taky mohla sama. Za to, co jí dělal, co jí udělal. ‚Proč vlastně?‘ Před očima se jí začaly míhat všechny tváře, které před chvílí viděla. „Mami… Tati…“ vztáhla k nim ruku, ale byli pryč.
Trhla sebou.
->u17c_3_zpatky_u_altara
obrazek=17c_3_zpatky_u_altara_probuzeni.gif
pauza=ne
-u17c_2_poletujici_kiki_myslenky
->u17c_3_zpatky_u_altara
popis=Nechat myšlenky poletovat na Youtube
youtube=IahiXFtNJjE
->
popis=Nechat myšlenky poletovat v knize
pauza=ne
-u17c_kiki_nechava_poletovat_myslenky_v_knize
Najednou jako by přestala vnímat krajinu ubíhající za okénkem auta a před očima se jí začaly vynořovat obrazy z minulosti.
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_01.png
‚Tímhle to všechno začalo. Přijímací zkouškou do Institutu,‘ ušklíbla se, ‚chm. A profesor Krasoň? Co ten asi dělá? Určitě se snaží zaprodat další žáky Institutu Bratrstvu,‘ pomyslela si pochmurně a tichounce si povzdychla. „Skoro už si nepamatuji, jaké to bylo před tím…“ zavřela oči. ‚Než jsem to o sobě zjistila…‘
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_02.png
Pousmála se. V mysli se jí vynořila dávná vzpomínka z chaty, kde si často hrávala se svou malou kamarádkou Luckou a jejím bratránkem Lukášem. ‚Byla jsem takové skvělé a bezstarostné dítě! Ale proč?‘ posmutněla. ‚Proč mi to všechno vzali? Kamarády…‘
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_03.png
‚A hlavně karate…‘ Na mysli jí vytanula vzpomínka z jedněch z prvních závodů, kde byla ostříhaná podle kastrolu – ale chtěla mikádo – a v kimonu si o ní mysleli, že je kluk! ‚Nevynechala jsem jediný trénink. Jediné závody… Neuměla jsem si představit život bez něho. Neumím…‘
Zavřela oči.
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_04.png
‚A pak ten prokletej den. Pondělí třináctého… Nejhorší den pro všechny Garfieldy! Ten rugby-fotbálek, co jsme pařili s klukama, byl naprosto boží. Ale to, co se stalo pak… Začali mě nenávidět. Mysleli, že jsem zrůda nebo co…‘
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_05.png
‚A moje máma…‘ Dotkla se prsty chladného okénka auta: ‚Tehdy ještě byla… A měla chlapa!‘
Vybavila se jí vzpomínka, která snad jako by jí ani nepatřila. Jako by byla její mamky… tety. ‚Konečně si našla někoho, koho měla ráda, ale tajila mi to. Proč? A nejhorší je, že už mi to nejspíš nepoví…‘
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_06.png
‚A pak se jí něco stalo. Chtěla jsem jít za školu, abych ji našla, ale pak mě potkala třídní, Kuna. Jak ta se asi má?‘
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_07.png
‚A ředitel Vaněk s profesorem Stachem si pro mě došli do školy,‘ vybavila si tu podivnou chvíli s muži v ředitelně, ‚a v podstatě mi nedali na vybranou! Institut nebo…‘ Přimhouřila oči, jako by se snažila na něco usilovně přijít. ‚A nemohl mít Vaněk mamku náhodou na svědomí?‘
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_08.png
Zavrtěla hlavou a nechala myšlenky dál proudit. ‚Cesta do Institutu znamenala rozloučit se s tím, co jsem mívala ráda… Ale já si vlastně neumím představit, co by se stalo, kdybych tam nemusela. Po tom, co se stalo Adamovi… Tím pro mě karate nejspíš skončilo…‘
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_09.png
‚A v tom jejich slavném Institutu… byli ze začátku všichni tak divní. Jako třeba ten levorukej kytarista Havi… Protiva protivnej…‘ Ani nevěděla, proč ji jako první napadl zrovna on.
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_10.png
‚Ale mnohem horší byl monsieur Labuťák! Zlej, zákeřnej náfuka, co se nemohl smířit s tím, že jsem ho odmítla.‘ Vynořila se jí vzpomínka, jak toho náfuku zezelenala, a v duchu se pousmála.
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_11.png
‚Ale profesorka Havranpírková… Vlastně Helconis byla v celém tom prokletém Institutu asi jediná normální. Jediná, komu jsem mohla věřit…‘ Trošku ji vzpomínka na profesorku Helconis rozesmutněla. Zajímalo ji, jak se asi má.
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_12.png
‚Zato Krasoň…‘ na mysl jí opět přišel nejúlisnější a nejzlejší profesor Institutu. Vzpomněla si na chvíli, kdy vystavil jejich životy všanc při velmi nebezpečném magickém rituálu. ‚Ten nás donutil vyvolávat Choronzona. Přitáhl si s sebou do školy nějakého kamaráda… ale ne! Proboha… Vždyť… to byl Seth. TEN SETH!‘ uvědomila si náhle. Po tom rituálu měla ohledně onoho čaroděje zastřenou paměť, ale najednou… Najednou jí to došlo.
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_13.png
Sevřela ruku v pěst: ‚A Bratrstvo. Co je to vlastně za děsivou organizaci? Proč jsem pro ně tak důležitá? Proč mě nemohou nechat na pokoji?‘ Zamrazilo ji v zádech: ‚Využívají děti k odporným magickým experimentům a kdoví, k čemu dalšímu. Zajímalo by mě, co vlastně nemají pod palcem?‘
-
ilustrace=vzpominky_v_aute_14.png
Najednou se jí před očima vynořila další vzpomínka. Neuvědomovala si ale, že by se výjev, který se před ní odehrával, kdy stal. Byla v ní… s Altarem, Sethem… a nějakým podivným děsivým stvořením. Zavřela oči, aby tu strašidelnou vizi zahnala. ‚A já… teď… tady… s Altarem… odváží mne kdovíkam… Kdoví, co se stane po tom. Po tom, co dneska Seth…‘ uvědomila si, že její vyhlídky nejsou nijak růžové. Vlastně… že nemá žádné vyhlídky.
Trhla sebou.
->u17c_3_zpatky_u_altara
obrazek=17c_3_zpatky_u_altara_vytrzeni_z_myslenek.gif
pauza=ne
-u17c_3_zpatky_u_altara
Auto zastavilo a ona si připadala pořád jako v divném snu. Měla horečku a celá se třásla. Mlčky následovala Altara do jeho bytu a ani nereagovala na jeho dotazy, jestli nemá hlad. Měla problém ho vůbec vnímat, jako by měla přetížený mozek.
Zavřela se ve svém pokoji, lehla si na postel a s vytřeštěnýma očima zírala do zdi. Tušila, že pootevřel dveře, aby se podíval, co se s ní děje, ale když se otočila a podívala ke dveřím, byl pryč. Do očí se jí draly slzy. Přitáhla si k sobě polštář a tlumila jím své vzlyky. Přála si usnout, ale to se jí nedařilo. V duchu stále rekapitulovala dnešní den. Proč se tohle všechno dělo? Co s ní zamýšlejí? Kdy bude konec? ‚Kdy už, sakra, bude konec?!‘
Vzlykla.
„Kristýnko...“ v uších se jí rozezněl tichý uklidňující hlas.
Trhla sebou. Ten hlas… byl tak známý a milý, a přesto cizí. „Tati..." zašeptala. V odpověď se jí ozval jen ostrý, kousavý smích. ‚Ne, Zankoku!‘
„Co takhle podívat se do budoucnosti?“ zaskřehotal a než se nadála, zela v nekonečné prázdnotě a v hlavě jí zazníval démonův hlas. Nestačila odpovědět.
Točila se ve víru barev a světel a on s ní. Tak děsivý. Tak všudypřítomný.
„Ukážu ti ale jen jednu cestu, vyber si…“ chraplal démon.
„Vybrat si?“ ptala se jako ve snách. Měla horečku. Blouznila. Tohle se jí muselo zdát!
„Ano,“ pokračoval démon, „cestu, na níž se podvolíš Bratrstvu, nebo tu, kde zůstaneš svá?“
Zaslechla zvuk, jako by luskl prsty a ona se objevila v místnosti, která vypadala jako jakási stará opuštěná půda. Klečela v jejích prostorách jen tak v noční košili a před ní se skvělo velké zrcadlo.
Přimhouřila oči: „To je obtížná volba…“ Skousla si spodní ret.
->u17c_4_komiks_kiki_zla
obrazek=17c_kdyz_se_podvolim.gif
#popis=Když se podvolím
pauza=ne
->u17c_5_kiki_hodna
obrazek=17c_kdyz_zustanu_sva.gif
#popis=Když zůstanu svá
pauza=ne
superuzel=u17c_4_komiks_kiki_zla
tema=komiks-16-9
#Tady bych podkres hudbou (k oběma komiksům)
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_01.png
Tohle místo znám…
-
Jenže… Za boha si nevzpomenu!
-
A ta žena…? Je mi povědomá, ale…
-
Nevím… Nemohu si… Moje hlava!
-
Ale…
-
Lid ji miluje…
-
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_02.png
Ne! To… To jsem já? Není možné…
-
Tohle není moc hezká budoucnost…
-
Vést hloupé, slepé stádo ovcí.
-
A navíc…
-
To nemůžu být já…
-
Ona je… Hrozně krásná… ale…
-
Zlá!
-
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_03.png
Bratrstvo znamená budoucnost!
-
Schválení trestu smrti nás povede k lepší budoucnosti bez zločinů.
-
Testování léků na odsouzených recidivistech výrazně prospěje medicínskému výzkumu.
-
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_04.png
Anooo!
#ruch=jasot_davu;Hromadná myšlenka, v hudbě by se mohlo ozvat jásání davu na tohle kliknutí (tedy dokud bude tenhle obrázek)
-
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_03.png
S naší novou vládou nastane lepší budoucnost pro všechny!
-
Už nebudete muset žít ve strachu a nejistotě.
-
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_04.png
#ruch=jasani_davu; Jásání davu spojené s tímhle snímkem, zde bez bubliny
-
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_05.png
Je krásná…
-
Štíhlá…
-
Velmi vkusně a draze oblečená…
-
Dokonale upravená…
-
Umí mluvit a lidi ji milují…
-
Navíc…
-
Ten pohled, výraz, drzé sebevědomí…
-
A za ní?
-
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_06.png
-
Seth.
-
NE!
-
Vždycky jsem chtěla něco ovlivnit.
-
Něco velkého…
-
Lepší, zářivější budoucnost…
-
Ale tohle ne!
-
Ne takhle!
-
pozadi=17c_4_komiks_kiki_zla_07.png
#ruch=demonuv_smich; Tady by mohl být jako podkres smích démona
Pokud se Bratrstvu nevzepřeš, je nějaká podobná budoucnost dost pravděpodobná.
-
Hahahá!
-
Ale vždy máš možnost volby…
-u17c_zle_volby
kategorie=rozmazat-stav
Ale vždy máš možnost volby…
->u17c_zabit_starou_kiki
#popis=Zabít... ji
obrazek=17c_zabit_starou_kiki.gif
pauza=ne
->u17c_zabit_setha
#popis=Zabít Setha
obrazek=17c_zabit_setha.gif
pauza=ne
->u17c_promluvit_k_lidu
#popis=Promluvit k lidu
obrazek=17c_promluvit_k_lidu.gif
pauza=ne
->u17c_promluvit_se_starou_kiki
#popis=Promluvit s Kiki
obrazek=17c_promluvit_se_starou_kiki.gif
pauza=ne
superuzel=u17c_zabit_starou_kiki
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_01.png
-
Co to?!
-
Tohle musí skončit!
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_02.png
-
Pardon! S dovolením!
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_03.png
-
Má zbraň!
-
Lidičky! Pistole!
-
Zastavte ji někdo!
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_04.png
-
Takhle to být nemá!
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_05.png
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_06.png
Prásk!!!
#Objeví se velký,možná pulsující nebo tak nápis
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_07.png
???
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_08.png
A-ah!
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_09.png
Nee!
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_10.png
Je… mrtvá!!!
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_11.png
A máme tě!
-
Vražedkyně!
-
Popravte ji!
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_12.png
Děkuji…
-
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_13.png
???
#Pak by se mohla ozvat rána (bum Kiki do hlavy) a obrázek postupně ztmavne a zčerná
->u17c_6_konec_snu
superuzel=u17c_zabit_setha
pozadi=17c_zabit_setha_01.png
-
???
-
Tohle musí skončit!
-
pozadi=17c_zabit_setha_02.png
-
Pardon! S dovolením!
-
pozadi=17c_zabit_setha_03.png
-
Má zbraň!
-
Lidičky! Pistole!
-
Zastavte ji někdo!
-
pozadi=17c_zabit_setha_04.png
-
Takhle to být nemá!
-
pozadi=17c_zabit_setha_05.png
-
pozadi=17c_zabit_setha_06.png
Prásk!!!
#Objeví se velký, možná pulsující nebo tak nápis
-
pozadi=17c_zabit_setha_07.png
Aaaah!
-
pozadi=17c_zabit_setha_08.png
???
-
pozadi=17c_zabit_setha_09.png
Je… mrtvý!!!
-
pozadi=17c_zabit_setha_10.png
A máme tě!
-
Vražedkyně!
-
Popravte ji!
-
#TODO: bulbina/obrazek na pozadi?
pozadi=17c_zabit_starou_kiki_11.png
Děkuji…
-
#TODO: bulbina/obrazek na pozadi?
???
#Pak by se mohla ozvat rána (bum Kiki do hlavy) a obrázek postupně ztmavne a zčerná
->u17c_6_konec_snu
superuzel=u17c_promluvit_k_lidu
pozadi=17c_promluvit_k_lidu_01.png
-
Tohle musí skončit!
-
pozadi=17c_promluvit_k_lidu_02.png
-
Pardon! S dovolením!
-
pozadi=17c_promluvit_k_lidu_03.png
-
Jau!
-
Kam se cpeš, krávo blbá?!
-u_xx
pozadi=17c_promluvit_k_lidu_04.png
?
-
To ne…
-
Není to pravda! Zabíjí lidi-
-
pozadi=17c_promluvit_k_lidu_05.png
?
-
pozadi=17c_promluvit_k_lidu_06.png
???
-
!
-
To jsem já?!
-
pozadi=17c_promluvit_k_lidu_07.png
-
pozadi=17c_promluvit_k_lidu_08.png
#Obrázek zase ztmavne, může se ozvat zvuk střely
->u17c_6_konec_snu
superuzel=u17c_promluvit_se_starou_kiki
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_01.png
#Milý Kájo, zde je prostor pro tvou fantasii, klidně tam dopiš nějaký worst scenario:D
Náš nový premiér Andrej Babiš, společně s prvním cyborgským prezidentem Milošem Zemanem, se zavázali…
-
… že budou Bratrstvu sloužit, jak jen bude v jejich silách!
-
Spolu s politickou stranou SPD…
-
zajisté vyřeší migrační krizi v České socialistické republice.
-
Naše Organizace také plánuje podpořit Czexit…
-
... zkonfiskovat světové zásoby vakcín proti koronaviru...
-
A dál využívat tuto nemoc k posilnění naší moci.
-
Předpokládáme, že pomůže s pádem Evropské unie a vyřešením finanční krize, za kterou může Kalousek, imigranti, chemtrails a špatné počasí.
-
Další válku už nedopustíme!
-
K tomu nám Baldo pomáhej!
-
#ruch=jasani_davu; Do toho se bude ozývat křik a výskot rozradostněného davu
Výborně, holčičko. Dokážeš je skvěle zmanipulovat…
-
O čem to mluví?
-
Děkuji vám…
-
Musím ji sledovat…
-
Musím s ní mluvit!
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_02.png
Držte se dál!
-
Odstupte od slečny K.!
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_03.png
???
-
Počkejte u aut, pánové. Hned jsem zpátky.
-
Ale mad-
-
Počkejte. U. Aut!
-
Rozkaz, madam!
-
Musela je očarovat…
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_04.png
-
Co mi chceš?
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_05.png
-
Proč?
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_06.png
Proč co?
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_07.png
-
Co tu děláš?
-
Já nevím… Proč…
-
jsem – jsi… takováhle?
-
Každý má svou cenu, Kiki.
-
Proč Seth? Jak jsi-
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_08.png
Na všechno se dá zvyknout.
-
Tohle…
Pomohli mámě…
Jak…
Musím jít, víš, Kiki?
Není to tak hrozné. Když se přestaneš bránit…
dokážeš s jejich pomocí velké věci.
Ale je to špatné.
Jsou i horší věci. Kiki, život není černobílý…
A na všem špatném je něco dobrého.
Ale oni zabíjejí lidi…
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_09.png
Zapomeň…
-
pozadi=17c_promluvit_se_starou_kiki_10.png
???
#Tady by kolem Kiki mohly lítat otazníky, obrázek pak ztmavne a zčerná
->u17c_6_konec_snu
-u17c_5_kiki_hodna
pozadi=
Šla sama pošmournou podzimní ulicí... Ocitla se ve své kůži, jen o něco málo starší, než teď. Ulice byla chladná a Týniny kroky se rozléhaly temnou tichou nocí. Přitáhla si kabát blíž k tělu. Měla zatraceně divný pocit. To ticho, které panovalo kolem ní, bylo až neskutečné. Nepřirozené. Kdyby neslyšela své kroky, připadala by si jako v nějaké pochmurné astrální sféře. Podobné cestování už s démonem zažila.
Najednou se ošila. Dostala pocit, že před ní kdosi stojí. Lidská postava. Má pokračovat v cestě? Ten stín přeci nemůže věstit nic dobrého. ‚Stíny nikdy nevěstí nic dobrého…“ zhluboka se nadechla a sevřela ruku v pěst. To jí občas pomáhalo se uklidnit. ‚Ne. Neucouvnu. Démon mi chce tímhle něco ukázat. Ale… co?'
->
#TODO= MINIHRA – SKLÁDAČKA PUZZLÍ OBRÁZKU: 17c_musis_zemrit_princezno.png
-
ilustrace=17c_musis_zemrit_princezno.png
-u17c_na_ulici_s_altarem
Ze stínu se náhle vynořila postava. Uvědomila si, že je jí známá a hrozně milá. Bývala…
„Altare," vydralo se jí z rozpraskaných rtů a smutně se na něj zadívala.
„Musíš zemřít, princezno," zachraplal.
„Já vím," pronesla její ústa automaticky a ona měla pocit, že se na něj dokonce i usmála. V tuhle chvíli nebyla schopna jednání toho svého já, v němž byla uvězněna, ovlivnit.
Pozvolna k němu došla a zadívala se mu do očí: „Proč? Proč musím zemřít?“
„Víš toho příliš.“ odtušil Altar a potáhl z cigarety. Účel tohohle setkání mu nebyl dvakrát po chuti.
Jen kývla. Trochu ji zarazil ten přesmutný pohled v jeho očích: „I přes všechno, co jsme spolu prožili... Přes naše... přátelství...“ Na prázdno polkl a ona si až teď všimla, že v jedné ruce svírá cigaretu, ve druhé pistoli.
„Já vím, že musím... a nevyčítám ti to,“ pronesla velkoryse. Ani nevěděla, kde se to v ní vzalo. V hloubi duše, ve svém mladším já, se třásla strachy a nechtěla – nechtěla zemřít. A v duchu si říkala, co se asi stalo. Co ji tak změnilo?
„Neprotiv se jim,“ zašeptala a chytla ho za ruku, „chci, abys to udělal ty... Není jiný Smrtonoš... Altare, vím, že musíš. Je to zkouška, tvoje zkouška! A jen když v ní obstojíš, budeš se mít dobře... a já... Mám tě ráda.“ Naklonila se k němu a lehce ho políbila na tvář. Potom poodstoupila a zahleděla se mu zpříma do očí: „Tak dělej.“ Rozpřáhla ruce.
Ani jeden z nich si v tu chvíli nevšiml, že je kdosi sleduje z jednoho ze zamřížovaných oken protějšího domu. Seth!
„Dělej, Altare!“ cítila, že se klepe a po tvářích se jí koulely slzy. Přece jen se bála. Ale přes to, jak se bála, musela být statečná. Pro něj, pro Altara. „Tak dělej! Prosím... Čekala jsem něco takového, když mě sem poslali... Když to neuděláš ty...“ Kousla se do rtu a vzápětí obrátila: „To máš takový problém zabít malou holku?!“ rozkřikla se na něj. Křičela a plakala. Třásla se. Vzteky, strachy… Přála si mít to za sebou: „Tak sakra, Altare!“
->u17c_6_konec_snu
obrazek=17c_poprat_se_s_altarem.gif
#popis=Poprat se s Altarem
pauza=ne
Neudržela se. Vrazila mu facku, aby se vzpamatoval. Musel to udělat… a jakékoli odkládání bylo šíleně bolestivé. Pro oba.
Altar na děvče překvapeně hleděl, v očích moře otazníků. Stála před ním s rozpaženýma rukama, uslzenýma očima a celá se třásla.
„Dělej, zabij mě, Altare,“ křičela na něj jako smyslů zbavená, „tak mě zabij!“ Její zoufalý hlas se rozléhal tou temnou, pošmournou, nepřirozeně tichou ulicí.
Altar na ni zamířil pistolí a zpříma jí hleděl do očí. Měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Po chvilce, která se oběma zdála nekonečnou, odklonil zbraň a zavrtěl hlavou. „Nemůžu…“ zašeptal skrz vyprahlé rty.
Dívka uchopila jeho ruku, stále svírající pistoli, a namířila hlaveň proti sobě. Jediným letmým zavaděním o spoušť vystřelila. Zvuk výstřelu rezonoval mezi oprýskanými zdmi okolních domů a z jednoho z jejich oken se ozýval tlumený chechot čaroděje Setha.
Altar do té šílené kakofonie zvuků, které se rozléhaly ulicí, zařval jako raněné zvíře a klesl na kolena k vláčné dívce, která ležela na zemi v tratolišti vlastní krve.
->u17c_6_konec_snu
obrazek=17c_vsimnout_si_setha.gif
#popis=Všimnout si Setha
pauza=ne
Jak tam tak Týna stála před Altarem, uvědomila si, že ji náhle z ničeho nic zamrazilo v zádech. Ten pocit byl podobný, jako když člověka někdo sleduje. Ošila se, pomaličku se otočila a zadívala se nahoru. A tam, v jednom ze zamřížovaných oken spatřila mdlým světlem pouličních lamp osvětlenou tvář Setha.
Zavřela oči, sevřela ruce v pěst a chvilku jen tak zhluboka dýchala. Musela se uklidnit, než na Altara znovu promluví.
Jakmile se jí to podařilo, zadívala se mu do očí: „Musíš to udělat.“
„Ne,“ řekl pevně.
„Sleduje nás,“ zavrčela a pohodila hlavou směrem k oknu, za nímž spatřila čaroděje.
Oba dva se zadívali jeho směrem.
Altar zavřel oči a zašeptal k ní: „Nemohu, Kiki! Uteč… Zmiz odtud. Dělej!“ Znovu se na ni zadíval.
„Ne!“ vykřikla, uchopila do rukou jeho dlaň, stále držící pistoli, a namířila ji proti sobě. Jediný letmý pohyb jí stačil k tomu, aby spustila spoušť.
Nepřirozené ticho opanující ulici prořízl ostrý výstřel následovaný Sethovým temným tlumeným smíchem.
Altar do té šílené kakofonie zvuků zavřeštěl jako raněné zvíře a ještě se mu podařilo sevřít dívku, která se bezvládně hroutila k zemi, v náručí.
I přes krev, která jí stékala z prostřeleného oka a smáčela jí obličej, si všiml, že se usmívá.
->u17c_6_konec_snu
obrazek=17c_zustat_stat.gif
#popis=Zůstat stát
pauza=ne
Stála tam před ním a zoufale mu hleděla do očí, v těch svých majíc nevyslovenou prosbu.
„Utíkej odtud,“ zavrčel na ni Altar.
Týna jako by zkameněla, neschopna se pohnout.
Chytil ji za ramena a zatřásl jí, aby se vzpamatovala: „Vypadni, holčičko, uteč, někam zmiz, schovej se a začni žít. Jinak.“
„Ne!“ vyhrkla.
„No tak!“ hleděl jí zpříma do očí a stále ji držel za nadloktí.
„NE!“ vyjekla a měla pocit, že pokud Altar něco neudělá, zhroutí se.
„Kristýnko…“ zašeptal.
„Musíte to udělat… Jinak zabijí vás…“ vzlykala z posledních sil. Měla toho už vážně dost. Nechtěla žít v tomhle… vězení Bratrstva. To, co dělali, na ni bylo příliš…
Blonďák se jen ušklíbl a zachraplal: „Já už jsem mrtvý…“
Dívka se na něj zadívala, majíc v očích otazníky.
„Tak běž…“ zašeptal skoro něžně a usmál se na ni.
Dívka na chvilku zaváhala, ale potom se od něj otočila a se slzami v očích odcházela. V tu chvíli nepřirozeně tichou ulicí zazněl zvuk výstřelu a po něm tlumený chladný smích. Altar zůstal stát jako opařený a nemohl uvěřit svým očím, že se děvče před ním kácí na zem. Potom spatřil mihnout se v jednom nedalekém zamřížovaném okně tvář Setha. To on… On ji zastřelil!
Z Altarových úst se ozvalo zoufalé, téměř zvířecí zakvílení. Klesl na kolena k umírající dívce a spatřil, že se usmívá. V tom okamžiku prosvištěl ulicí druhý výstřel a blonďák padl na chladné dlažební kostky vedle děvčete.
-u17c_6_konec_snu
pozadi=
#TODO: tema z promenne
tema=zakladni
Týna sebou trhla. Zjistila, že ji obklopuje zvláštní měkká tma. Až pozdě si začala uvědomovat, co se děje a kde je... A kdo stojí proti ní. Bylo jí mdlo a cítila, že celá hoří. Ale co... co tu dělal?
Ani se nezeptal, jestli se něco neděje nebo co je s ní. Došel k ní beze slova a položil jí ruku na čelo. Tiše zaklel. Posadil se vedle ní, přitáhl si ji k sobě a začal ji neobratně hladit po vlasech. Bylo to tak zvláštní. Proč to dělal? Ale krásně to uklidňovalo. Začínala cítit jakousi jistotu. Jistotu, která jí v téhle době tak moc scházela. Dech se jí tišil. Schoulila se mu v náručí a snažila se neplakat. Bylo to skoro až neuvěřitelné. Přitiskla se k němu silněji, a tentokrát už pláč nedokázala ovládnout.
„No tak," zašeptal, „co ti je? Co se stalo? Proč jsi tak smutná?" V situacích, jako byla tato, se cítil bezradný.
„Já jsem v pořádku," zavzlykala jako by na popření svých slov.
„Nejsi." Měl pravdu. To ji rozesmutnilo snad ještě víc. Přála si, aby tu nebyl. To tedy čistě racionálně. Styděla se za své emoce. Na druhou stranu doufala, že u ní Altar zůstane. Byla na pokraji svých sil. Nedokázala by se v tuhle chvíli přetvařovat.
„Chtěla bych pryč," zašeptala téměř neslyšně, „prosím... Já... už nechci k Sethovi..."
„Co ti udělal?" zadíval se jí do očí, jako by se z nich snažil něco vyčíst. Sklonila pohled a zavrtěla hlavou. Muž stiskl čelist: „Musíš dělat, co ti řekne, i kdybys s ním stokrát nesouhlasila, rozumíš?! Jedině tak možná přežiješ..." Zavřel oči a znovu stiskl čelist.
„Ale co když nechci?" zamumlala. ‚Co když už nemám sílu žít... v tomhle...'
„Týnko, to nemyslíš vážně, že ne?" začínal být rozčilený. Ne na ni, ale na Setha. Ze všech sil se snažil ovládnout tón svého hlasu, aby na ni kvůli tomu nezačal křičet.
Zadívala se na své ruce. Třásly se.
„Tohle je to nejhorší, co... kdy bylo. Zankoku... ten výcvik... Nezvládám to, nezvládnu to."
„Ale ano," pokoušel se ji uklidnit, ale v duchu tak optimistický nebyl. Kolik lidí vlastně přežilo kompletní výcvik? Kolik žen?
Snažila se zhluboka dýchat. Cítila jeho příjemnou vůni a teplo, které vydávalo jeho tělo. Přála si, aby právě v tuhle chvíli zemřela. Aby to skončilo alespoň s nějakou milou vzpomínkou.
„Pojď, ještě si lehneš," zašeptal jí do vlasů. Nebránila se. Byla vlastně úplně hrozně unavená. Sedl si k ní na kraj postele a posmutněle se na ni díval. Chytla ho za ruku a znovu zavřela oči. S ním se vlastně nebála. Horší bude, co přinese zítřek...
->u18c_0_v_laboratori